Proč to vlastně děláme?

Když se nad tím člověk zamyslí, kandidovat do zastupitelstva vlastně není úplně logické rozhodnutí. Většina z nás má práce dost i bez toho. Někdo má malé děti, někdo velkou zahradu, někdo by byl rád, kdyby se mu podařilo aspoň jednou za týden sednout na kolo. 🚴‍♀️

A člověk, který má opravdu volný večer, většinou nepřemýšlí nad tím, že by si ho zpestřil jednáním o obecním rozpočtu. Přesto se čas od času najde někdo, kdo si řekne, že do toho půjde.

A tím si dobrovolně přidá schůzky, materiály ke čtení, rozpočty 📈, vyhlášky, projekty a rozhodování o věcech, na které může mít patnáct lidí klidně dvacet různých názorů.

A ještě něco se změní. Ve chvíli, kdy se vaše jméno objeví na kandidátce, začne se o vás najednou trochu víc mluvit. Někdo vás pochválí, někdo vám poradí, někdo vás zkritizuje. A občas se k vám dostane i něco, co jste o sobě dosud nevěděli ani vy sami. 🙂 To asi k veřejnému životu patří. 🤷

Asi i proto počet kandidujících na celostátní úrovni stále klesá a letos dosahuje historického minima za posledních dvacet let.

Protože nás je na kandidátce Hovězí společně patnáct, položili jsme si tu otázku taky: proč to vlastně děláme?

Nikdo z nás proto, že by odjakživa toužil sedět v zastupitelstvu. Spíš každý nějakou dobu chodíme kolem stejných míst, potkáváme stejné lidi a občas si u piva řekneme, že by to šlo udělat jinak. Někdy lépe. Někdy jednodušeji. A jindy zase vidíme něco, co funguje dobře a byla by škoda to pokazit.

Jednou je to chodník. Podruhé škola, zeleň, doprava nebo kulturní akce. A často úplná drobnost, které si člověk odjinud ani nevšimne. Jenže právě z takových drobností se nakonec skládá místo, kde žijeme.

Každý z nás má trochu jiné zkušenosti a dovednosti. A když člověk ví, že by v něčem mohl být užitečný, začne mu časem připadat trochu zvláštní jen říkat, co by měli udělat ti druzí.

Protože je docela pohodlné mít dobré rady pro druhé. O něco méně pohodlné je přihlásit se k tomu sám.

K rozhodnutí říct ano jsme se každý dobrali trochu jinak. Jedno ale máme nejspíš společné: přemíra volného času tím důvodem nebyla.

Spíš jsme se každý po své cestě dostali ke stejné myšlence. Že když člověk dost dlouho říká: „Někdo by s tím měl něco udělat,“ může se mu jednou stát, že se bude muset zeptat sám sebe:

A proč vlastně ne já? 💚💙