Obec není rodina
Ani obyčejná rodina nefunguje automaticky jen proto, že je rodinou. Obec už vůbec ne — žijí v ní lidé, kteří se navzájem nevybrali. Kvalita vztahů se nepozná ve chvíli, kdy se shodneme, ale když se neshodneme.
Představme si obyčejnou rodinu. Někdy se shodne. Někdy se pohádá. Jeden chce na výlet, druhý by raději zůstal doma a pubertální dítě by možná bylo nejspokojenější, kdyby po něm vůbec nikdo nic nechtěl. 🙂
Ani obyčejná rodina nefunguje automaticky jen proto, že je rodinou. Potřebuje komunikaci, respekt, nějaká pravidla, kompromisy a hlavně schopnost zvládat chvíle, kdy se její členové neshodnou.
Jednou ustoupí jeden, příště druhý. Občas si také řeknou něco, co druhého nepotěší. A pak si zase sednou ke společné večeři.
Protože nesouhlas nemusí znamenat konflikt.
Jenže obec není rodina.
Žijí v ní lidé, kteří se navzájem nevybrali. Mají různé zkušenosti, zájmy, názory i představy o tom, jak by měla obec fungovat.
Nemusíme spolu ve všem souhlasit. Nemusíme se všichni znát ani se mít všichni rádi. A už vůbec nemusíme stejně volit. 🙂
Přesto spolu potřebujeme umět žít.
A k tomu jsou nakonec potřeba docela podobné věci jako v té rodině: důvěra, jasná pravidla, komunikace, schopnost naslouchat a respektovat, že někdo jiný může stejnou věc vidět úplně jinak.
Kvalita vztahů se totiž většinou nepozná ve chvíli, kdy se všichni shodneme.
Nejvíc se pozná ve chvíli, kdy se neshodneme.
Spolupracovat s lidmi, kteří si myslí totéž co my, není žádné velké umění. Mnohem těžší je dokázat se domluvit s těmi, kteří mají jiný názor.
Nemusíme být přátelé. Nemusíme vidět svět stejně.
Ale měli bychom spolu umět žít. A když je potřeba, dokázat si sednout k jednomu stolu.
Ideálně s úsměvem. 🙂
